Samantha si zlomila nohu

To takhle v něděli k večeru kouknu do činčilí klece, jestli už holky vstávají. Nějaký pohyb tam je, ale Samantha se nějak divně koulí. Nemůže na zadek? A má nějak divně zadní nohy...

Okamžitě tahám činčilu z klece a zjišťuju, co s ní vlastně je. Ochrnutá není, když se jí podaří získat rovnováhu, jednu zadní tlapku používá. Ale co ta druhá? Jako by k ní ani nepatřila, nepřirozený úhel a sotva ji táhne za sebou. Něco je vykloubené nebo hůř, zlomené. 

Na pohmat byly cítit kostičky, které se tak nějak pohybovaly v noze na volno, takže je to jasné, podezření na zlomeninu. Po překonání prvního návalu paniky přemýšlím o nejvhodnějším veterináři, kterého jsem schopná sehnat v neděli večer. Zároveň se mi hlavou honí, že zlomenina u činčily je docela provar, protože léčba je dost problémová. 

Na druhém konci telefonu se ozval MVDr. Počta, který se kdysi mezi řečí zmínil, že má s frakturami u činčil už nějaké zkušenosti, ale zrovna byl na své klinice, která je asi hodinu cesty. Nakonec to bylo dobře, protože tam má veškeré potřebné vybavení a druhý den by činčilu stejně vezl tam, jen by se všechno o den protáhlo.

Dojeli jsme tam už skoro za tmy a hned jsme se dověděli, že noha je opravdu zlomená. Co s tím, ukáže až rentgen.

Druhý den jsme dostali činčilku s drátem v tlapce a pořádnou dlahou. Od pohledu jí není dobře, takže jak se bude z úrazu zotavovat, ukáže čas.