Soužití bodlinatek

Dostupné zdroje na internetu a v literatuře uvádějí, že bodlinatky jsou silně sociálně determinovaným druhem myší, rádi žijí ve velkých příbuzenských rodinách a panují mezi nimi striktní sociální pouta, která určují i pozice v houfu. Samostatně byste tuto myš nikdy chovat neměli, není to pro ni přirozené a sama v jedné kleci se trápí. 

 

 

Toto s sebou přináší dva pohledy na to, jak založit úspěšný chov. První možnost je pořídit si chovnou skupinu nebo pár z jedné sociální skupiny. Budete mít jistotu, že si myši budou dobře rozumět a nebudou mezi nimi vznikat rozbroje. V tomto případě ale narazíme na problém týkající se genetiky. Obecně množit úzce příbuzná zvířata není dobré a nikdy se nedoporučuje, i když v případě bodlinatek se jedná o přirozený proces. 

 

 

Pokud se budoucí chovatel rozhodně předejít možným problémům u křížení příbuzných jedinců, musí se porozhlédnout po myších z jiných chovů. Sehnat dvě nepříbuzné myši problém nebývá, ale můžeme narazit ve chvíli, kdy dva cizí jedince dáme k sobě. Pokud to budou čerstvě odstavená mláďata, s největší pravděpodobností se dají dohromady. U pohlavně dospělých mláďat i dospělců může dojít k odmítnutí partnera. Naše chovné bodlinatky jsou nepříbuzné, ale bohužel došlo k výše popsané situaci a samice samce tolerovala pouze okrajově a to do chvíle, než byla břeží. Po zabřeznutí samce tvrdě pronásledovala, až musel být oddělen. Ani pozdější opakované pokusy nebyly úspěšné. Samice byla schopná tolerovat pouze svá odrostlá mláďata, z kterých si složila sociální skupinu a nikoho nového do ní nehodlá pustit. 

 

 

Myši mezi sebou mají velmi silné vazby, které když se poruší, nejdou vrátit. Potvrzuje to i zkušenost, kdy nám jedno z odrostlých mláďat uteklo a trvalo čtyři dny, než jsme ho našli. Samice/matka ani sourozenci už ho mezi sebe nechtěli přijmout a tvrdě ho pronásledovali jako vetřelce. Od matky jsem ho dala k samcovi (který byl momentálně sám). Samec s mládětem problém neměl, je povahově velice mírný, a tak odrostlé mládě začalo pronásledovat a napadat jeho. Nakonec jsem musela mládě oddělit, protože chovný samec byl v takovém stresu, že mu vypadaly bodliny na zádech. Obecně bylo na stavu myšáka vidět, že mu přítomnost mladého vetřelce nesvědčí. Když bylo mládě pryč, samec se během několika dnů zcela zotavil a bodliny mu po čase opět dorostly. 

 

 

Uteklé mládě nakonec skončilo v nově založené skupině složené z jeho bratrů, kde asi týden probíhaly šarvátky, ale ne krvavé, a po týdnu se myši sžily.