Činčily

První činčilu jsem si pořídila na střední škole, samozřejmě ze zverimexu, protože tehdy internet ještě nebyl každodenní samozřejmostí. Činčiláka Ríšu jsem měla doma asi tři roky, protože v podstatě ze dne na den uhynul. Později jsem zkušenostmi došla k závěru, že se tenkrát jednalo o slabého jedince, jak už to ve zverimexech často bývá. Zdravá činčila měla vypadat jinak. Ríša už nijak zvlášt nevyrostl a měl velmi řídkou srst, s čím souvisely opakující se kožní plísně. A ani krmení jsem mu tehdy nedávala optimální. Prostě co bylo k dostání, to bylo.

 

 

Přišla vysoká a další zvířecí populaci jsem nerozšiřovala. Tím se můj zvířecí svět smrskl na jednu kočku Zambezi. Ale se státnicemi a jistým návratem domů se moje chovatelské ambice vrátili ze dne na den a že chci zase činčilu jsem věděla naprosto jistě. Tentokrát jsem nadšeně nebrala první dostupnou činčilu, ale čekala jsem na pořádná zdravá mláďata. Chtěla jsem je co nejmladší na ochočení a v půlce prázdnin jsem si domů přinesla dva šedivé uzlíčky Amy a Wendy. 

 

 

Vyrostly z nich krásné a silné standardky, ale i přes slibný začátek po prvním roce nastaly komplikace. Týkaly se především Amy, která měla období, kdy rapidně ztrácela váhu. Dva roky jsme situaci řešili, ale nakonec to stejně nedopadlo dobře. A Wendy zůstala sama, protože nově přivezené kamarádky nepřijmula ani po půl roce.

 

 

S odchodem Amy jsme si přivezli další dvě činčily, tentokrát roční violety. Zpočátku vypadalo, že se asi snesou, ale ještě první den jsme skončili v krvi. Elizabeth měla prokousnuté ucho a Samantha čumák. Druhý den jsme koupili novou klec a Wendy je od té doby sama. Došlo k poměrně razantní změně jejího chování. Dříve byla spíš plachá a na všechno reagovala zbrklým úprkem, i když do ruky se vzít nechala. Teď nám šplhá do náruče, jen co otevřeme dvířka klece a lidský kontakt vyloženě vyhledává.

 

 

Nové holky Sam a Eli jsme si nechali, protože nám od prvního dne přirostly k srdci. Obě mají úžasnou povahu, jsou mazlivé a nekonfliktní. A jejich životním cílem je zdrhnou z klece během krmení. Podezřívám je, že mají secvičenou taktiku, protože vědí, že aspoň jedné se většinou podaří proklouznout.