Kočky

První kočku jsem dostala v šesti letech. A od toho dne, kdy jsme malého kocourka-mourka honili mezi rajčaty, abychom si ho mohli odvézt domů, se kočky staly neoddělitelnou součástí mého života. V dětství jsme měli kočky pouze na chalupě, takže volně se pohybující. Kromě prvního koucourka Kuby jsem měla kočičku Lucku, černou želvu, která s námi byla celých devět let. Porodila několik generací koťat, ale v devíti letech už březost nezvládla a uhynula. 

 

 

V té době jsme na chalupě netrávili tolik času, takže další kočka se nepořizovala. A domů do paneláku prý ani náhodou. Trvalo to dalších pět let, než se mi podařilo přesvědčit mámu, že kočka může být v bytě. Když jsem konečně získala povolení (tenkrát jsem to vážně chtěla písemně s podpisem:-), aby si to náhodou nerozmyslela), vrhla jsem se do říše chovatelství koček a po delším studování různých plemen jsem skončila u mainské mývalí kočky. V užším výběru byla ještě birma a habeška s tureckou van (tehdy v ČR prakticky nesehnatelná). 

 

 

Před deseti lety se chovatelské stanice MCO daly spočítat na prstech dvou lidí, takže bylo z čeho vybírat, ale trh nebyl přeplněný. Sháněla jsem kočičku ideálně želvovinovou a první se objevila v chovatelské stanici Midnight Colony, CZ v Mníšku pod Brdy. Měla jsem na výběr ze dvou koťat a domů jsem si přivezla Zambezi.

 

 

Podle veterinářky to tehdy byla první mainská mývalí široko daleko. Začala jsem koťě učit chodit na vodítku (dokonce jsem ji brala do města) a všichni kolemjdoucí udiveně zírali, co je to za ohromnou chlupatou kočku. Dnes už je mainka natolik rozšířená, že ji lidé poznávají nebo alespoň tento druh znají. Zambezi není v Novém Městě nad Metují zdaleka jediná, ale je tu už 11 let a prvenství jí nikdo nevezme:-)